Neměli klid živí ani mrtví, snad už se Rusové nevrátí, říkají v Černihivu
█ CENZOR.CZ █ úterý 08.11.2022, 08:51
Tohle je náš dům, vše, co máme, ukazují na rozbořené obvodové zdi někdejšího stavení Valentyna Krykunovová a její tchyně Hanna Ohoňová. Až do ruské invaze na Ukrajinu bydlely na okraji černihivské části zvané Novoselivka. Mimo jiné právě přes ni se Rusové pokoušeli Černihiv dobýt. Neúspěšně, severoukrajinské město však od konce února do začátku dubna obléhali. Poškodili nebo zničili tady 147 domů, není budovy, která by byla ušetřena, popsala Ohoňaová. Navzdory zkáze a začínající zimě se někteří obyvatelé nyní snaží své bydlení opravit nebo si stavějí provizorní příbytky na zahradách. A doufají, že se Rusové nevrátí.
"V tomhle domě žila jedna stará paní. Vyhořel. Našly se jenom její kosti," popisují po cestě ke svému pozemku čtyřicetiletá Krykunovová a pětašedesátiletá Ohoňaová důsledky ostřelování. Po ulicích pobíhá několik psů, zjevně dobře krmených, část z nich kulhá. Ačkoliv se teploty pohybují kolem nuly, některá stavení lidé opravují. Případně vyvážejí sutiny. Ty jsou prakticky všude, silnice lemují až úhledně srovnané kopy cihel, dřeva, zbytků nábytku nebo oblečení. Ze zahrad trčí trosky nebo jsou vidět rozbořené základy zmizelých domů. Některé budovy vypadají opraveně.
"Tady byla kotelna, koupelna, kuchyň, sporák, pohovka... Tam jsme měli ložnice," načrtává obrysy chybějících místností i nábytku Krykunovová. Zatažená obloha nad její hlavou připomíná další zmizelou část domu - střechu. "Tou začneme. Doufáme, že ji stihneme do prvního sněhu," pokračuje žena, která i se svou tchyní v současné době žije jinde v pronájmu. "Podmínky tam jsou dobré, ale když jsou zrovna přerušené dodávky elektřiny, je zima. Hlavně, aby nebyla zase válka, všechno ostatní bude dobré," poznamenává její tchyně a připomíná tak další starost Ukrajinců - nedostatek elektrické energie. Kvůli ruským vzdušným úderům na ukrajinskou energetickou infrastrukturu totiž úřady odpojují proud.
Pozemek žen se nachází na okraji Novoselivky a během obléhání byl velmi blízko ruským pozicím. Jeho majitelky vzpomínají na ruské letecké bombardování i dělostřeleckou palbu. "Útočili vším možným. I na hřbitov dopadla letecká bomba. Neměli klid živí ani mrtví," vypráví Hanna Ohoňaová. "Když shazovali letecké bomby, bylo to hrozné. Ale už jsme přibližně znali čas, kdy zaútočí," dodává její snacha. Během bojů se nejprve schovávaly ve sklepě, později uprchly.
Nyní mají na pozemku připravené dřevo, které dostaly od úřadů na opravu střechy, a začínají poničený dům stavět znovu. "Táhne nás to sem, ale když přijdeme, je to strašně těžké," svěřuje se Krykunovová, která zároveň dodává, že zničené domy se postaví, ale nejhorší podle ní je, že na frontě umírají mladí muži. Včetně jejich souseda, jenž nedávno padl u Bachmutu.
Třiasedmdesátiletá Poroskovija Mudrická už má velkou část oprav poničeného domu za sebou. "Zbývá ho opravit uvnitř," vypráví a na fotografiích ukazuje ruiny, které z jejího bydlení zbyly po ruské snaze město ovládnout. Opravovat ho začala někdy v létě, kdy přesně si už nepamatuje. Hotové jsou zdi a dobrovolníci jí pomohli se střechou a novými okny. V domě už bydlí. "Postavili mi pec. A od včerejška funguje také plynový kotel, tak je tepleji a je s tím méně práce," popisuje a dodává, že až do víkendu topila dřevem, které místní obyvatelé vesměs berou ze zbytků zničených domů. Chystají se zároveň na zimu. "Těžko si ji představit," říká Mudrická. "Nevíme, co bude s plynem, elektřinou, chybí i dřevo," vysvětluje.
Nedaleko ní žijí desítky místních obyvatel v jednoduchém provizorním bydlení, které jim poskytlo Polsko. "Podmínky jsou dobré, jen máme hodně vlhko, má to špatné odvětrávání," komentuje život v mobilním komplexu jedna z žen, zatímco zametá cestu před vchodem. Za ním se nacházejí společné dámské toalety a sprchy, následují pokoje, společná kuchyň, místnost pro děti... "Elektřinu nám vypínají dvakrát, třikrát denně. A když není elektřina, není život," pronáší u elektrického vařiče sedmdesátiletá Nadija Skljarovová. Na elektřinu funguje také jejich topení. "Nevíme, co bude v zimě, jestli budou stejné výpadky, ale už nám přivezli generátor, jen ho ještě nepřipojili," poznamenávají Antonina Borisenková a Olha Makarenková.
V provizorním bydlení žijí od září, kdy ho otevřeli. "Do té doby jsme žily, kde to šlo. I v kůlnách," vypráví trojice žen. Nyní sdílejí podle svých slov bydlení s dalšími 22 rodinami, které tvoří čtyři desítky lidí. "Chtěly bychom být pod svou střechou, ve svém domku," říkají s tím, že dny tráví prací na svých nedalekých zahradách. Válka podle nich lidi spojuje. "Máme tady výborné vztahy, žijeme jako jedna rodina," říkají jedna přes druhou. "Před tím jsme byly sousedky, teď jsme kamarádky," dodávají.
Další černihivskou čtvrtí, která utrpěla kvůli ruské invazi těžké rány, je oblast, jíž se říká podle ukrajinské automobilky ZAZ. "Doufáme, že druhá invaze tady už nebude," říká tamní obyvatelka Nina Kuzněcovová v reakci na objevující se zprávy z poslední doby o novém příchodu ruských vojáků do Běloruska. V únoru Moskva zaútočila na Ukrajinu i z běloruského území. Útočila odtamtud rovněž na Černihiv, přičemž v Černihivské oblasti podle místních úřadů zahynulo téměř 500 civilistů včetně dvou desítek dětí. Poté, co se Rusové v dubnu stáhli a zaměřili se na východoukrajinská území, v Černihivské oblasti zůstalo přes 8000 zničených nebo poškozených budov, uvedla před časem agentura Ukrinform.
"Mám z toho strach," říká Mudrická v reakci na možnost další ruské agrese z běloruského území. "Nikdo si tuhle válku nedokázal představit, všichni tady mají příbuzné v Rusku nebo Bělorusku... Jezdila jsem tam, oni sem. Byli to bratři, a teď... nekomunikují spolu ani příbuzní," dodává. Podobně hovoří i další lidé z Novoselivky. "Nevíme, co bude. Doufáme, že už znova nepřijdou," konstatuje Krykunovová.
Sedmačtyřicetiletý Serhij Povžik nepochybuje o ukrajinském vítězství. "Bude to těžká válka... Ale myslím, že ukrajinský národ se díky tomu spojil," vypráví v troskách svého domu, které má podle něj na svědomí ruský nálet. "Naštěstí jsme tady nebyli," vypráví s tím, že rodinu odvezl k příbuzným o něco dříve. S ženou si krátce před ruskou invazí vzali půjčku a nakoupili nové vybavení jako třeba kotel. "Museli jsme ji splatit, i když je vše zničené," ukazují na kupu šrotu na pozemku.
"Doufám, že vše brzy skončí. Budu tady moct klidně rozebírat trosky, stavět, nebát se sirén, explozí," povzdechne si Povžik a vzápětí dodá, že největší starost má o rodinu a děti. "Chci, aby se měly dobře," dodává muž, jenž v současné době s rodinou žije v pronajatém bytě. "Chceme tady dům postavit znova. Hlavně, aby skončila válka, pak budeme řešit stavbu," poznamenal.
"Tady byla kotelna, koupelna, kuchyň, sporák, pohovka... Tam jsme měli ložnice," načrtává obrysy chybějících místností i nábytku Krykunovová. Zatažená obloha nad její hlavou připomíná další zmizelou část domu - střechu. "Tou začneme. Doufáme, že ji stihneme do prvního sněhu," pokračuje žena, která i se svou tchyní v současné době žije jinde v pronájmu. "Podmínky tam jsou dobré, ale když jsou zrovna přerušené dodávky elektřiny, je zima. Hlavně, aby nebyla zase válka, všechno ostatní bude dobré," poznamenává její tchyně a připomíná tak další starost Ukrajinců - nedostatek elektrické energie. Kvůli ruským vzdušným úderům na ukrajinskou energetickou infrastrukturu totiž úřady odpojují proud.
Pozemek žen se nachází na okraji Novoselivky a během obléhání byl velmi blízko ruským pozicím. Jeho majitelky vzpomínají na ruské letecké bombardování i dělostřeleckou palbu. "Útočili vším možným. I na hřbitov dopadla letecká bomba. Neměli klid živí ani mrtví," vypráví Hanna Ohoňaová. "Když shazovali letecké bomby, bylo to hrozné. Ale už jsme přibližně znali čas, kdy zaútočí," dodává její snacha. Během bojů se nejprve schovávaly ve sklepě, později uprchly.
Nyní mají na pozemku připravené dřevo, které dostaly od úřadů na opravu střechy, a začínají poničený dům stavět znovu. "Táhne nás to sem, ale když přijdeme, je to strašně těžké," svěřuje se Krykunovová, která zároveň dodává, že zničené domy se postaví, ale nejhorší podle ní je, že na frontě umírají mladí muži. Včetně jejich souseda, jenž nedávno padl u Bachmutu.
Třiasedmdesátiletá Poroskovija Mudrická už má velkou část oprav poničeného domu za sebou. "Zbývá ho opravit uvnitř," vypráví a na fotografiích ukazuje ruiny, které z jejího bydlení zbyly po ruské snaze město ovládnout. Opravovat ho začala někdy v létě, kdy přesně si už nepamatuje. Hotové jsou zdi a dobrovolníci jí pomohli se střechou a novými okny. V domě už bydlí. "Postavili mi pec. A od včerejška funguje také plynový kotel, tak je tepleji a je s tím méně práce," popisuje a dodává, že až do víkendu topila dřevem, které místní obyvatelé vesměs berou ze zbytků zničených domů. Chystají se zároveň na zimu. "Těžko si ji představit," říká Mudrická. "Nevíme, co bude s plynem, elektřinou, chybí i dřevo," vysvětluje.
Nedaleko ní žijí desítky místních obyvatel v jednoduchém provizorním bydlení, které jim poskytlo Polsko. "Podmínky jsou dobré, jen máme hodně vlhko, má to špatné odvětrávání," komentuje život v mobilním komplexu jedna z žen, zatímco zametá cestu před vchodem. Za ním se nacházejí společné dámské toalety a sprchy, následují pokoje, společná kuchyň, místnost pro děti... "Elektřinu nám vypínají dvakrát, třikrát denně. A když není elektřina, není život," pronáší u elektrického vařiče sedmdesátiletá Nadija Skljarovová. Na elektřinu funguje také jejich topení. "Nevíme, co bude v zimě, jestli budou stejné výpadky, ale už nám přivezli generátor, jen ho ještě nepřipojili," poznamenávají Antonina Borisenková a Olha Makarenková.
V provizorním bydlení žijí od září, kdy ho otevřeli. "Do té doby jsme žily, kde to šlo. I v kůlnách," vypráví trojice žen. Nyní sdílejí podle svých slov bydlení s dalšími 22 rodinami, které tvoří čtyři desítky lidí. "Chtěly bychom být pod svou střechou, ve svém domku," říkají s tím, že dny tráví prací na svých nedalekých zahradách. Válka podle nich lidi spojuje. "Máme tady výborné vztahy, žijeme jako jedna rodina," říkají jedna přes druhou. "Před tím jsme byly sousedky, teď jsme kamarádky," dodávají.
Další černihivskou čtvrtí, která utrpěla kvůli ruské invazi těžké rány, je oblast, jíž se říká podle ukrajinské automobilky ZAZ. "Doufáme, že druhá invaze tady už nebude," říká tamní obyvatelka Nina Kuzněcovová v reakci na objevující se zprávy z poslední doby o novém příchodu ruských vojáků do Běloruska. V únoru Moskva zaútočila na Ukrajinu i z běloruského území. Útočila odtamtud rovněž na Černihiv, přičemž v Černihivské oblasti podle místních úřadů zahynulo téměř 500 civilistů včetně dvou desítek dětí. Poté, co se Rusové v dubnu stáhli a zaměřili se na východoukrajinská území, v Černihivské oblasti zůstalo přes 8000 zničených nebo poškozených budov, uvedla před časem agentura Ukrinform.
"Mám z toho strach," říká Mudrická v reakci na možnost další ruské agrese z běloruského území. "Nikdo si tuhle válku nedokázal představit, všichni tady mají příbuzné v Rusku nebo Bělorusku... Jezdila jsem tam, oni sem. Byli to bratři, a teď... nekomunikují spolu ani příbuzní," dodává. Podobně hovoří i další lidé z Novoselivky. "Nevíme, co bude. Doufáme, že už znova nepřijdou," konstatuje Krykunovová.
Sedmačtyřicetiletý Serhij Povžik nepochybuje o ukrajinském vítězství. "Bude to těžká válka... Ale myslím, že ukrajinský národ se díky tomu spojil," vypráví v troskách svého domu, které má podle něj na svědomí ruský nálet. "Naštěstí jsme tady nebyli," vypráví s tím, že rodinu odvezl k příbuzným o něco dříve. S ženou si krátce před ruskou invazí vzali půjčku a nakoupili nové vybavení jako třeba kotel. "Museli jsme ji splatit, i když je vše zničené," ukazují na kupu šrotu na pozemku.
"Doufám, že vše brzy skončí. Budu tady moct klidně rozebírat trosky, stavět, nebát se sirén, explozí," povzdechne si Povžik a vzápětí dodá, že největší starost má o rodinu a děti. "Chci, aby se měly dobře," dodává muž, jenž v současné době s rodinou žije v pronajatém bytě. "Chceme tady dům postavit znova. Hlavně, aby skončila válka, pak budeme řešit stavbu," poznamenal.
█ CENZOR.CZ █
Zdroj: ČTK
Zdroj: ČTK
