AP: Pro Ukrajince, kteří se před rokem stali rodiči, dnešek skrývá složité emoce
█ CENZOR.CZ █ pátek 24.02.2023, 13:09
Malá Eva, narozená 24. února 2022, si hraje s maminkou Alinou Mustafajevovou v jejich charkovském bytě.
Anastasija Morhunová věděla, že narození dítěte jí změní život. Pečlivě se připravovala, četla si o novorozencích a snila o tom, jakými rodiči se svým manželem budou. Ale neexistoval způsob, jak se připravit na válku, kterou Rusko rozpoutalo proti její zemi 24. února 2022 - tedy v den, kdy porodila syna Romana, napsala dnes agentura AP.
"V jediném okamžiku se všechno ocitlo v troskách," řekla Morhunová. Místo aby si matka s novorozeným dítětem užila první společné okamžiky v klidu, museli spolu strávit první společné chvíle v protileteckém krytu porodnice. Ukrajinou zněly sirény a dopadaly na ni rakety. Morhunová měla bolesti po císařském řezu a byl to podle ní "jeden dlouhý, dlouhý temný den". "Učila jsem se být matkou. Ale ve skutečnosti to bylo mnohem snazší než přijmout realitu války," popsala devětadvacetiletá žena.
24. únor se navždy vryl do kolektivního vědomí všech Ukrajinců. Pro ženy a muže, kteří se stali rodiči, zatímco začaly dopadat bomby, tento den skrývá obzvlášť složité emoce. Přivést na svět život právě ve chvíli, kdy ruský útok začal připravovat o život jiné lidi, vyvolalo současně radost i hrůzu - sladkokyselou směs pro novopečené rodiče. Až dnes sfouknou první narozeninovou svíčku - a v následujících letech při všech narozeninách další - budou jiní Ukrajinci zapalovat svíčky za mrtvé.
"Byl to pro mě velmi obtížný, ale velmi šťastný rok," zhodnotila Morhunová, která se považuje za šťastnou. Roman je zdravý a zdá se, že zatím nemá žádné trauma. Jeho matka se však ještě nezbavila temných vzpomínek na jeho první dny, zejména na vzdušný útok, kdy pouhé dva dny po jeho narození střela zasáhla byt nedaleko jejich kyjevské porodnice. "Tehdy jsem poprvé pocítila opravdový strach. Člověk prostě popadne dítě a běží do sklepa," vzpomíná.
Třicetiletá Alina Mustafajevová se stala poprvé matkou v době, kdy se druhým největším ukrajinským městem Charkovem ozývaly první výbuchy. Porodila tehdy dceru Evu. "Viděli jsme nad městem tlumenou záři," popsala. Zatímco sestry kontrolovaly její dceru, nutila se myslet pozitivně a odmítala dopustit, aby válka zničila kouzelný okamžik. "Porodila jsem Evu a chtěla jsem z toho mít radost," vysvětlila.
Ohledně dneška - který je pro její dceru narozeninovým dnem a pro Ukrajinu zároveň tragickým výročím - se cítí tak rozpolceně, že se rozhodla narozeninové oslavy o den odložit. Její roční dcerku čeká v sobotu večírek s dortem, balónky a nadýchanými šaty. Její matka chce, aby oslavila "obyčejné" narozeniny, jako děti, které se narodily v jiné dny. "Je to tragédie pro celou zemi, pro každého Ukrajince. Moje rodina měla štěstí, o nikoho a nic jsme nepřišli. Ale mnozí ano a musíme tuto ztrátu sdílet společně," řekla.
Zvědavá a hravá Eva se nyní batolí po bytě, což její matce přináší radost, ale i nové starosti, když zazní exploze. Svou dceru instinktivně odtahuje od oken a doufá, že je příliš malá na to, aby jí zůstaly špatné vzpomínky. "Myslím, že si nebude pamatovat všechno, co se mnou prožila. Všechny ty útěky, dlouhé cesty, schovávání se v krytu nebo dokonce výbuchy," řekla Mustafajevová. "Ale až vyroste, budu jí všechno podrobně vyprávět. Budu ten typ rodiče, který dětem vysvětlí, co představuje Ruská federace," dodala.
Přestože rodiče doufají, že jejich děti narozené v den invaze nebudou prvním rokem svého života poznamenány, nemohou si pomoci a spojují první milníky svých batolat s krveprolitím a strachem.
Anastasija Havryšenková porodila své druhé dítě - chlapce - krátce po poledni 24. února v porodnici v Sumách, dalším městě na severovýchodě Ukrajiny, které bylo opakovaně zasaženo. Pronásleduje ji, jak se Artemův porod lišil od porodu jejího prvního dítěte. Když s lékaři a dalšími matkami přečkávala útok ve sklepě, cítila se bezmocná a propukala v pláč. "Neporodila jsem ho, aby se musel schovávat v bombovém krytu," myslela si. "Nebylo to normální a psychicky to bylo velmi těžké," poznamenala.
Vzpomíná na Artemovu první procházku venku. Ulice byly prázdné, většina obchodů zavřená, ale chtěla, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Po deseti minutách venku se rozezněly sirény. Slyšela letadlo a viděla, jak lidé běží do sklepů. Rychle se s Artemem vydala zpět do bytu. Když byla uvnitř, ozval se výbuch, který vyrazil okna a dveře. Vypadl proud a přestala téct voda. Havryšenková objala Artema a bezmocně s ním plakala na pohovce. "Chtěla jsem pochopit, proč se nám to děje. Co jsme udělali špatně?" uvedla.
Za rok se přizpůsobila, jak nejlépe mohla. Zůstala s manželem v Sumách a odmítla se připojit k milionům uprchlíků, kteří museli hledat bezpečí jinde. Podobně jako miliony dalších Ukrajinců se naučila dovednostem, jak přežít, aby se vyrovnala s výpadky proudu způsobenými ruským bombardováním. Vaří, kdykoli jde elektřina, a udržuje zásoby balené vody. "Máme pouze jeden život, takže musíme jít dál, doufat v to nejlepší a dát našem dětem, co můžeme," řekla.
Pomáhá i humor. V rodině se vtipkuje, že Artem - narozený tři týdny před termínem - si pro příchod na svět 24. únor vybral. "Říkáme mu 'generál', protože má povahu velitele. Je náš generál a náš mladý obránce. Sám věděl, kdy se má narodit," prohlásila o svém synovi Havryšenková.
"V jediném okamžiku se všechno ocitlo v troskách," řekla Morhunová. Místo aby si matka s novorozeným dítětem užila první společné okamžiky v klidu, museli spolu strávit první společné chvíle v protileteckém krytu porodnice. Ukrajinou zněly sirény a dopadaly na ni rakety. Morhunová měla bolesti po císařském řezu a byl to podle ní "jeden dlouhý, dlouhý temný den". "Učila jsem se být matkou. Ale ve skutečnosti to bylo mnohem snazší než přijmout realitu války," popsala devětadvacetiletá žena.
24. únor se navždy vryl do kolektivního vědomí všech Ukrajinců. Pro ženy a muže, kteří se stali rodiči, zatímco začaly dopadat bomby, tento den skrývá obzvlášť složité emoce. Přivést na svět život právě ve chvíli, kdy ruský útok začal připravovat o život jiné lidi, vyvolalo současně radost i hrůzu - sladkokyselou směs pro novopečené rodiče. Až dnes sfouknou první narozeninovou svíčku - a v následujících letech při všech narozeninách další - budou jiní Ukrajinci zapalovat svíčky za mrtvé.
"Byl to pro mě velmi obtížný, ale velmi šťastný rok," zhodnotila Morhunová, která se považuje za šťastnou. Roman je zdravý a zdá se, že zatím nemá žádné trauma. Jeho matka se však ještě nezbavila temných vzpomínek na jeho první dny, zejména na vzdušný útok, kdy pouhé dva dny po jeho narození střela zasáhla byt nedaleko jejich kyjevské porodnice. "Tehdy jsem poprvé pocítila opravdový strach. Člověk prostě popadne dítě a běží do sklepa," vzpomíná.
Třicetiletá Alina Mustafajevová se stala poprvé matkou v době, kdy se druhým největším ukrajinským městem Charkovem ozývaly první výbuchy. Porodila tehdy dceru Evu. "Viděli jsme nad městem tlumenou záři," popsala. Zatímco sestry kontrolovaly její dceru, nutila se myslet pozitivně a odmítala dopustit, aby válka zničila kouzelný okamžik. "Porodila jsem Evu a chtěla jsem z toho mít radost," vysvětlila.
Ohledně dneška - který je pro její dceru narozeninovým dnem a pro Ukrajinu zároveň tragickým výročím - se cítí tak rozpolceně, že se rozhodla narozeninové oslavy o den odložit. Její roční dcerku čeká v sobotu večírek s dortem, balónky a nadýchanými šaty. Její matka chce, aby oslavila "obyčejné" narozeniny, jako děti, které se narodily v jiné dny. "Je to tragédie pro celou zemi, pro každého Ukrajince. Moje rodina měla štěstí, o nikoho a nic jsme nepřišli. Ale mnozí ano a musíme tuto ztrátu sdílet společně," řekla.
Zvědavá a hravá Eva se nyní batolí po bytě, což její matce přináší radost, ale i nové starosti, když zazní exploze. Svou dceru instinktivně odtahuje od oken a doufá, že je příliš malá na to, aby jí zůstaly špatné vzpomínky. "Myslím, že si nebude pamatovat všechno, co se mnou prožila. Všechny ty útěky, dlouhé cesty, schovávání se v krytu nebo dokonce výbuchy," řekla Mustafajevová. "Ale až vyroste, budu jí všechno podrobně vyprávět. Budu ten typ rodiče, který dětem vysvětlí, co představuje Ruská federace," dodala.
Přestože rodiče doufají, že jejich děti narozené v den invaze nebudou prvním rokem svého života poznamenány, nemohou si pomoci a spojují první milníky svých batolat s krveprolitím a strachem.
Anastasija Havryšenková porodila své druhé dítě - chlapce - krátce po poledni 24. února v porodnici v Sumách, dalším městě na severovýchodě Ukrajiny, které bylo opakovaně zasaženo. Pronásleduje ji, jak se Artemův porod lišil od porodu jejího prvního dítěte. Když s lékaři a dalšími matkami přečkávala útok ve sklepě, cítila se bezmocná a propukala v pláč. "Neporodila jsem ho, aby se musel schovávat v bombovém krytu," myslela si. "Nebylo to normální a psychicky to bylo velmi těžké," poznamenala.
Vzpomíná na Artemovu první procházku venku. Ulice byly prázdné, většina obchodů zavřená, ale chtěla, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Po deseti minutách venku se rozezněly sirény. Slyšela letadlo a viděla, jak lidé běží do sklepů. Rychle se s Artemem vydala zpět do bytu. Když byla uvnitř, ozval se výbuch, který vyrazil okna a dveře. Vypadl proud a přestala téct voda. Havryšenková objala Artema a bezmocně s ním plakala na pohovce. "Chtěla jsem pochopit, proč se nám to děje. Co jsme udělali špatně?" uvedla.
Za rok se přizpůsobila, jak nejlépe mohla. Zůstala s manželem v Sumách a odmítla se připojit k milionům uprchlíků, kteří museli hledat bezpečí jinde. Podobně jako miliony dalších Ukrajinců se naučila dovednostem, jak přežít, aby se vyrovnala s výpadky proudu způsobenými ruským bombardováním. Vaří, kdykoli jde elektřina, a udržuje zásoby balené vody. "Máme pouze jeden život, takže musíme jít dál, doufat v to nejlepší a dát našem dětem, co můžeme," řekla.
Pomáhá i humor. V rodině se vtipkuje, že Artem - narozený tři týdny před termínem - si pro příchod na svět 24. únor vybral. "Říkáme mu 'generál', protože má povahu velitele. Je náš generál a náš mladý obránce. Sám věděl, kdy se má narodit," prohlásila o svém synovi Havryšenková.
█ CENZOR.CZ █
Zdroj: ČTK
Zdroj: ČTK
