Ukrajinska pravda: Voják válčil s Rusy, pozůstalí bojují s byrokracií
█ CENZOR.CZ █ pondělí 15.05.2023, 04:22
Být na frontě je zkouškou nejen pro vojáka, ale i pro jeho blízké. Chtějí být stále v kontaktu, aby věděli, že žije. Pokud se však voják pohřešuje, začínají pro pozůstalé nové zkoušky. Jejich obránce bojoval s ruskou armádou, oni musí bojovat s ukrajinskou byrokracií, napsal list Ukrajinska pravda.
V noci na začátku března zazvonil Anastasiji Zorivčakové mobil. Na obrazovce uviděla číslo otce, Mychajla, kterému se nemohla dovolat několik dnů. A nyní sám volá. Ale na druhém konci byl ruský voják: "Tvůj otec leží tady za kulometem Maxim. Měl u sebe doklady. Volám, abys věděla, že je mrtvý."
Nasťa se dozvěděla, že ukrajinští vojáci byli na stanovišti čtyři, když je zaměřil nepřátelský tank. Jeden z jeho nábojů vybuchl nedaleko a Mychajla Zorivčaka zabila tlaková vlna. "Jestli to váš velitel dovolí, předejte nám tělo našeho táty," poprosila ruského vojáka.
Chtěla mu toho říct hodně, ale zadržel ji strach, aby nezohavili otcovo tělo. Rozhovor s nepřítelem byl pouze jednou epizodou příběhu o tom, co Zorivčakovi zažili poté, co přišli o kontakt s manželem a otcem.
Prvním problémem, kterému příbuzní často čelí po ztrátě kontaktu s vojákem, je nutnost zjistit, co se mu stalo. Mychajlo Zorivčak žil v Ljubašivce u Oděsy, celý život pracoval na železnici. Když Rusko v roce 2014 zahájilo ozbrojenou agresi proti Ukrajině, Zorivčak chtěl jít bojovat, ale rodina mu to nedovolila. O rok dříve prodělal infarkt, a tak jej přesvědčili, aby zůstal doma. Po invazi z loňského února jej však už nedokázali zastavit. Dne 26. února 2022 se přihlásil do armády a po výcviku byl převelen do Avdijivky.
S rodinou se naposledy spojil letos 16. února, než musel na bojové stanoviště. Pak už se neozval. Nejprve se objevily fámy, že zemřel. Příbuzní zavolali veliteli jednotky. Ten ale odpověděl, že sám je v nemocnici a o Zorivčakově osudu nic neví.
Příbuzní nevěděli, co dělat. Několikrát zašli na vojenskou správu, ale ani tam jim nedokázali dát odpověď. Nakonec se rodině podařilo najít číslo na Zorivčakova bratra, který jim řekl o Mychajlově smrti - za podmínky, že neřeknou nikomu, od koho se všechno dozvěděli. Mychajlovu smrt potvrdil i další z jeho bratrů, který u armády slouží jako řidič. Viděl Zorivčakovo tělo, ale nesměl ho naložit do auta, se kterým přijel pro munici zanechanou u opuštěného stanoviště.
"To, že tělo nevzali při ústupu, chápu. Byli pod palbou, museli zachraňovat živé, a ne mrtvé. Ale to, že se pak na toto místo vrátili a zase ho tam nechali, to mě hodně zlobí," říká dcera Nasťa.
Dozvěděla se o osudu otce, ale stále to nebyla oficiální informace.
Právník Dmytro Jovdij doporučuje jednat přesně jako Zorivčakovi: zkuste zavolat veliteli jednotky nebo jeho zástupcům. Pokud to nefunguje, hledejte informace u sourozenců. Pokud i to selže, zajděte na vojenskou správu a napište prohlášení, že osobu nelze kontaktovat - poté si správa vyžádá informace o dané osobě od vojenské jednotky.
Ani v této situaci se kategoricky nesmí zveřejňovat na sociálních sítích osobní údaje vojáků, které příbuzní hledají. Pokud dotyčný upadl do zajetí, může ho to stát život, varuje právník.
"Psali jsme i na ministerstvo obrany, psali jsme na [tajnou službu] SBU, policii, poslali doporučený dopis prezidentské kanceláři, protože jsme nedostali žádnou oficiální zprávu - ani o tom, že zemřel, ani o tom, že se pohřešuje," říká Nasťa.
Později se v jednotce, kde Zorivčak sloužil, změnil velitel. Ukázalo se, že je to soused, a slíbil, že řekne podrobnosti o Mychajlově smrti, až se dostane domů. Zorivčakova rodina byla o jeho osudu oficiálně vyrozuměna až měsíc po jeho smrti.
"Matka dostala v práci oznámení, že zahynul v boji. Volali také z vojenské jednotky a ptali se, co jsme podnikli, že už jim volají i generálové a ptají se po otci," uvedla Nasťa. K výměně těl s Rusy ale zatím nedošlo.
Příbuzní obvykle sami začnou hledat vojáka, když se jim den či dva neozývá. Zmocněnec pro pohřešované Oleh Kotenko radí nejprve podat oznámení o pohřešovaném na policii, aby zahájila patřičné kroky. Doporučuje také okamžitě poskytnout vzorky pro testy DNA.
Situace se Zorivčakem, kdy je voják uznán za mrtvého, ačkoli tělo zůstalo na bojišti, je výjimkou. Zpravidla v takových případech bývá voják prohlášen za nezvěstného, i kdyby byli svědci jeho smrti.
Třicetiletý básník a hudebník Ilja Černilevskyj zahynul loni 7. května, v den narozenin své matky. Ta se snažila zjistit, co se mu stalo, proč se neozval. Olha Černilevská zavolala veliteli praporu, ale ten nic neřekl. Šestý den po zmizení se jí podařilo dovolat se na správné místo, kde jí oznámili, že Ilja není na seznamech raněných a mrtvých, tedy se pohřešuje. Černilevská psala vojenské správě, ministerstvu a policii, která odebrala vzorek DNA. Černilevská mezitím našla čtyři svědky, kteří jí potvrdili, že Ilja zemřel.
"Chápu, že velitelé nebudou mluvit s každou matkou, manželkou a sestrou pohřešovaných vojáků. Ale někdo - psycholog či kdo - by měl zavolat, protože nejde o tužky, o spotřební materiál, ale o lidi, kteří jsou nezvěstní!" napsala zoufalá Olha na sociální síti.
Po 60 dnech od zmizení syna dostala Černilevská oficiální vyrozumění, že Ilja je považován za nezvěstného. S tím se nehodlala smířit, a tak se pustila do boje, aby stát uznal, že její syn zahynul v boji. "Co je to pohřešovaná osoba? Vždyť zahynul čestně! Vše by mělo být spravedlivé," říká.
Situaci, kdy je dostatek důvodů se domnívat, že člověk zemřel, ale přesto je prohlášen za nezvěstného, pokládá právník Jovdij za velký problém. Cesta za potvrzením o úmrtí znamená pro pozůstalé velké potíže, stojí nervy a čas. Pokud se ale příbuzní nesnaží, případ se zpravidla nepohne z místa. Jovdij chápe, že se za války velitelům do těchto věcí nechce, ale vidí i další důvody: Dokud se dotyčný pohřešuje, platby pro něj na účet jednotky stále přicházejí a tyto peníze lze použít. Dalším důvodem může být snaha snížit vykazované ztráty.
Po pohřbu vojáka musí pozůstalí podat několik dokumentů, aby získali finanční podporu, příspěvek na pohřeb, jednorázovou peněžní dávku stanovenou vládou na 15 milionů hřiven (asi 8,64 milionu korun). "Pokud od podání žádosti do platby uplyne půl roku, tak je to dobré. Často to trvá i rok," říká právník.
Rodinám, které ve válce ztratily někoho blízkého a prožívají smutek, stát nenabízí soucit ani podporu, ale boj. Boj o právo zjistit, proč se voják neozývá a co se s ním stalo. Boj o právo, aby mrtvý byl považován za mrtvého. Boj o možnost jej pohřbít. Boj o dávky od státu. Voják v zákopech doufá, že pokud padne, stát se o pozůstalé postará. Může se ale také stát, že ti nejprve zaplatí svým časem, úsilím a penězi, než konečně dospějí na konec byrokratické cesty.
V noci na začátku března zazvonil Anastasiji Zorivčakové mobil. Na obrazovce uviděla číslo otce, Mychajla, kterému se nemohla dovolat několik dnů. A nyní sám volá. Ale na druhém konci byl ruský voják: "Tvůj otec leží tady za kulometem Maxim. Měl u sebe doklady. Volám, abys věděla, že je mrtvý."
Nasťa se dozvěděla, že ukrajinští vojáci byli na stanovišti čtyři, když je zaměřil nepřátelský tank. Jeden z jeho nábojů vybuchl nedaleko a Mychajla Zorivčaka zabila tlaková vlna. "Jestli to váš velitel dovolí, předejte nám tělo našeho táty," poprosila ruského vojáka.
Chtěla mu toho říct hodně, ale zadržel ji strach, aby nezohavili otcovo tělo. Rozhovor s nepřítelem byl pouze jednou epizodou příběhu o tom, co Zorivčakovi zažili poté, co přišli o kontakt s manželem a otcem.
Prvním problémem, kterému příbuzní často čelí po ztrátě kontaktu s vojákem, je nutnost zjistit, co se mu stalo. Mychajlo Zorivčak žil v Ljubašivce u Oděsy, celý život pracoval na železnici. Když Rusko v roce 2014 zahájilo ozbrojenou agresi proti Ukrajině, Zorivčak chtěl jít bojovat, ale rodina mu to nedovolila. O rok dříve prodělal infarkt, a tak jej přesvědčili, aby zůstal doma. Po invazi z loňského února jej však už nedokázali zastavit. Dne 26. února 2022 se přihlásil do armády a po výcviku byl převelen do Avdijivky.
S rodinou se naposledy spojil letos 16. února, než musel na bojové stanoviště. Pak už se neozval. Nejprve se objevily fámy, že zemřel. Příbuzní zavolali veliteli jednotky. Ten ale odpověděl, že sám je v nemocnici a o Zorivčakově osudu nic neví.
Příbuzní nevěděli, co dělat. Několikrát zašli na vojenskou správu, ale ani tam jim nedokázali dát odpověď. Nakonec se rodině podařilo najít číslo na Zorivčakova bratra, který jim řekl o Mychajlově smrti - za podmínky, že neřeknou nikomu, od koho se všechno dozvěděli. Mychajlovu smrt potvrdil i další z jeho bratrů, který u armády slouží jako řidič. Viděl Zorivčakovo tělo, ale nesměl ho naložit do auta, se kterým přijel pro munici zanechanou u opuštěného stanoviště.
"To, že tělo nevzali při ústupu, chápu. Byli pod palbou, museli zachraňovat živé, a ne mrtvé. Ale to, že se pak na toto místo vrátili a zase ho tam nechali, to mě hodně zlobí," říká dcera Nasťa.
Dozvěděla se o osudu otce, ale stále to nebyla oficiální informace.
Právník Dmytro Jovdij doporučuje jednat přesně jako Zorivčakovi: zkuste zavolat veliteli jednotky nebo jeho zástupcům. Pokud to nefunguje, hledejte informace u sourozenců. Pokud i to selže, zajděte na vojenskou správu a napište prohlášení, že osobu nelze kontaktovat - poté si správa vyžádá informace o dané osobě od vojenské jednotky.
Ani v této situaci se kategoricky nesmí zveřejňovat na sociálních sítích osobní údaje vojáků, které příbuzní hledají. Pokud dotyčný upadl do zajetí, může ho to stát život, varuje právník.
"Psali jsme i na ministerstvo obrany, psali jsme na [tajnou službu] SBU, policii, poslali doporučený dopis prezidentské kanceláři, protože jsme nedostali žádnou oficiální zprávu - ani o tom, že zemřel, ani o tom, že se pohřešuje," říká Nasťa.
Později se v jednotce, kde Zorivčak sloužil, změnil velitel. Ukázalo se, že je to soused, a slíbil, že řekne podrobnosti o Mychajlově smrti, až se dostane domů. Zorivčakova rodina byla o jeho osudu oficiálně vyrozuměna až měsíc po jeho smrti.
"Matka dostala v práci oznámení, že zahynul v boji. Volali také z vojenské jednotky a ptali se, co jsme podnikli, že už jim volají i generálové a ptají se po otci," uvedla Nasťa. K výměně těl s Rusy ale zatím nedošlo.
Příbuzní obvykle sami začnou hledat vojáka, když se jim den či dva neozývá. Zmocněnec pro pohřešované Oleh Kotenko radí nejprve podat oznámení o pohřešovaném na policii, aby zahájila patřičné kroky. Doporučuje také okamžitě poskytnout vzorky pro testy DNA.
Situace se Zorivčakem, kdy je voják uznán za mrtvého, ačkoli tělo zůstalo na bojišti, je výjimkou. Zpravidla v takových případech bývá voják prohlášen za nezvěstného, i kdyby byli svědci jeho smrti.
Třicetiletý básník a hudebník Ilja Černilevskyj zahynul loni 7. května, v den narozenin své matky. Ta se snažila zjistit, co se mu stalo, proč se neozval. Olha Černilevská zavolala veliteli praporu, ale ten nic neřekl. Šestý den po zmizení se jí podařilo dovolat se na správné místo, kde jí oznámili, že Ilja není na seznamech raněných a mrtvých, tedy se pohřešuje. Černilevská psala vojenské správě, ministerstvu a policii, která odebrala vzorek DNA. Černilevská mezitím našla čtyři svědky, kteří jí potvrdili, že Ilja zemřel.
"Chápu, že velitelé nebudou mluvit s každou matkou, manželkou a sestrou pohřešovaných vojáků. Ale někdo - psycholog či kdo - by měl zavolat, protože nejde o tužky, o spotřební materiál, ale o lidi, kteří jsou nezvěstní!" napsala zoufalá Olha na sociální síti.
Po 60 dnech od zmizení syna dostala Černilevská oficiální vyrozumění, že Ilja je považován za nezvěstného. S tím se nehodlala smířit, a tak se pustila do boje, aby stát uznal, že její syn zahynul v boji. "Co je to pohřešovaná osoba? Vždyť zahynul čestně! Vše by mělo být spravedlivé," říká.
Situaci, kdy je dostatek důvodů se domnívat, že člověk zemřel, ale přesto je prohlášen za nezvěstného, pokládá právník Jovdij za velký problém. Cesta za potvrzením o úmrtí znamená pro pozůstalé velké potíže, stojí nervy a čas. Pokud se ale příbuzní nesnaží, případ se zpravidla nepohne z místa. Jovdij chápe, že se za války velitelům do těchto věcí nechce, ale vidí i další důvody: Dokud se dotyčný pohřešuje, platby pro něj na účet jednotky stále přicházejí a tyto peníze lze použít. Dalším důvodem může být snaha snížit vykazované ztráty.
Po pohřbu vojáka musí pozůstalí podat několik dokumentů, aby získali finanční podporu, příspěvek na pohřeb, jednorázovou peněžní dávku stanovenou vládou na 15 milionů hřiven (asi 8,64 milionu korun). "Pokud od podání žádosti do platby uplyne půl roku, tak je to dobré. Často to trvá i rok," říká právník.
Rodinám, které ve válce ztratily někoho blízkého a prožívají smutek, stát nenabízí soucit ani podporu, ale boj. Boj o právo zjistit, proč se voják neozývá a co se s ním stalo. Boj o právo, aby mrtvý byl považován za mrtvého. Boj o možnost jej pohřbít. Boj o dávky od státu. Voják v zákopech doufá, že pokud padne, stát se o pozůstalé postará. Může se ale také stát, že ti nejprve zaplatí svým časem, úsilím a penězi, než konečně dospějí na konec byrokratické cesty.
█ CENZOR.CZ █
Zdroj: ČTK
Zdroj: ČTK
