Roger Waters: Rhapsody in Blue & Yellow
█ CENZOR.CZ █ středa 24.05.2023, 00:00
Půl století poté, co skupina Pink Floyd vydala legendární album The Dark Side of the Moon (Odvrácená strana Měsíce), vystupuje na dvou koncertech v Praze spoluzakladatel kapely a později až do odchodu na sólovou dráhu v roce 1985 její "kreativní ředitel" Roger Waters – rockový vizionář, ale také levičácký úchyl obtěžkaný ideologickým haraburdím ze sběrného dvora kominterny. Pamětníci sovětského světa, který se v současné, závěrečné fázi rozvinul do čistě fašistické formy zvané "russkij mir", tak mohou na štacích Watersova turné This Is Not a Drill (Tohle není cvičení) zažít skoro orwellovské déjà vu.
"Kdo není ve dvaceti socialistou, nemá srdce. Kdo jím je i ve čtyřiceti, nemá rozum," říká životní moudro mylně připisované Winstonu Chruchillovi. Watersův otec – věřící křesťan, odpírač služby ve zbrani a člen komunistické strany – je ve svém krátkém, třicetiletém životě stihl naplnit jen z poloviny. V době bitvy o Británii jezdil se sanitkou, ale pak se rozhodl vzít zbraň do ruky a jít bojovat. V únoru 1944 padl na italské frontě. Jeho mladší syn Roger, jemuž v té době nebylo ani půl roku, tak tatínka nikdy nepoznal. Toto válečné trauma Waterse poznamenalo na celý život a je možná jediným momentem, kdy i tvrdý kritik jeho dnešních mírotvorných manter může přivřít i pravé oko. Pokud se levičáctví nedědí geneticky, byla tu ještě Watersova matka, ateistka a dlouho i kovaná komunistka. Budoucího rockera vláčela po politických mítincích a večerních schůzích, takže to doma v Cambridgi dotáhl už v patnácti na předsedu Mladých socialistů. Paní Watersová prý svou uhlířskou víru zatratila v roce 1956, nejspíše po "odhalení" stalinských zločinů v tehdejším SSSR, ale synovi k ní dala čuchnout tak mocně, že z něj narudlý mour lítá i dnes, kdy stojí na prahu osmdesátky.
Pro Waterse jsou příčinou všeho zla na světě američtí imperialisté a světoví sionisté, kteří odírají už ne proletáře, ale obyčejné lidi rozpoutáváním nových válek a financováním těch, které hrozí skončit mírem, jen aby si na nich nakonec sami namastili kapsu. Všichni američtí prezidenti včetně toho současného jsou váleční zločinci a gangsteři a Izrael je třeba bojkotovat tak dlouho, dokud židovští přivandrovalci na Blízký východ nezajistí v zemi rovná práva i domorodým teroristům z Hamasu. Jestli to někdo nepochopil, mohlo ho na Watersových výpravných koncertních show trknout vznášející se nafukovací prase pomalované Davidovou hvězdou nebo bombardéry, které na velkoplošných obrazovkách shazují místo pum křesťanské kříže a symboly prohnilého kapitalismu – znaky dolaru, trojcípé hvězdy Mercedesu nebo písmena M z loga McDonald's –, ale i srpy a kladiva jako důkaz, že umělec si je vědom dějinných posunů v politickém diskursu.
To, že kořeny skutečného zla je třeba hledat na východ od Západu, Watersovi nedošlo ani po 24. únoru loňského roku, kdy se kágébácká zrůda v Kremlu rozhodla brutálně napadnout Ukrajinu. V září se Waters už dál nemohl dívat na to, jak krvežízniví kapitalisté protahují "vyprovokovanou válku" dodávkami zbraní Kyjevu, a podal si žádost o mír. Adresoval ji, jak jinak, manželce ukrajinského prezidenta Oleně Zelenské, která měla svému muži domluvit, aby s Putlerem usedl k jednacímu stolu a uzavřel s ním příměří. (Dovede si Mr. Waters představit, že by Churchill v roce 1940 zatelefonoval do Berlína a řekl: "Pane Hitler, tak jo, přenecháme vám Wales a některý z britských ostrovů v Lamanšském průlivu, jen nám sem prosím už neházejte ty bomby."? Jistě si také vzpomene, že ministerský předseda tehdy Britům slíbil krev, pot a slzy.) Waterse pak i mnoho jeho dřívějších fanoušků upozornilo, že s mírovou výzvou měl začít ne u oběti, ale u agresora – a on je sice opožděně, ale přece vyslyšel. Řádky určené válečnému zločinci na prezidentském stolci v Moskvě jako by mu ze záhrobí nadiktoval Neville Chamberlain.
Mnichovanskými apely a důvěrou vkládanou do agresora coby mírotvorce Waters jen dokazuje, že není schopen prohlédnout podlou čekistickou náturu kremelských vládců. V tom ho neomlouvá ani fakt, že nežil v takzvaném socialistickém táboře a nemá přímou zkušenost s "bratrskou pomocí", kterou Sověti v minulosti poskytovali svým vazalům. Jak může krajan George Orwella netušit, že Putin po krachu blitzkriegu u Kyjeva v prvních týdnech konfliktu a zjištění, že mu Ukrajinci bez boje nedají nic, co by mohl vydávat za své vítězství, potřebuje stejně jako Velký Bratr v románu 1984 vést nekonečnou válku, neboť jen ona ho udrží u moci? Možná by si Waters měl pořádně přečíst i Mitrochinův archiv a knihu Putin – muž bez tváře ruské exilové novinářky Mashy Gessenové, aby pochopil, k jaké svoloči se přilísává.
"Kdo není ve dvaceti socialistou, nemá srdce. Kdo jím je i ve čtyřiceti, nemá rozum," říká životní moudro mylně připisované Winstonu Chruchillovi. Watersův otec – věřící křesťan, odpírač služby ve zbrani a člen komunistické strany – je ve svém krátkém, třicetiletém životě stihl naplnit jen z poloviny. V době bitvy o Británii jezdil se sanitkou, ale pak se rozhodl vzít zbraň do ruky a jít bojovat. V únoru 1944 padl na italské frontě. Jeho mladší syn Roger, jemuž v té době nebylo ani půl roku, tak tatínka nikdy nepoznal. Toto válečné trauma Waterse poznamenalo na celý život a je možná jediným momentem, kdy i tvrdý kritik jeho dnešních mírotvorných manter může přivřít i pravé oko. Pokud se levičáctví nedědí geneticky, byla tu ještě Watersova matka, ateistka a dlouho i kovaná komunistka. Budoucího rockera vláčela po politických mítincích a večerních schůzích, takže to doma v Cambridgi dotáhl už v patnácti na předsedu Mladých socialistů. Paní Watersová prý svou uhlířskou víru zatratila v roce 1956, nejspíše po "odhalení" stalinských zločinů v tehdejším SSSR, ale synovi k ní dala čuchnout tak mocně, že z něj narudlý mour lítá i dnes, kdy stojí na prahu osmdesátky.
Pro Waterse jsou příčinou všeho zla na světě američtí imperialisté a světoví sionisté, kteří odírají už ne proletáře, ale obyčejné lidi rozpoutáváním nových válek a financováním těch, které hrozí skončit mírem, jen aby si na nich nakonec sami namastili kapsu. Všichni američtí prezidenti včetně toho současného jsou váleční zločinci a gangsteři a Izrael je třeba bojkotovat tak dlouho, dokud židovští přivandrovalci na Blízký východ nezajistí v zemi rovná práva i domorodým teroristům z Hamasu. Jestli to někdo nepochopil, mohlo ho na Watersových výpravných koncertních show trknout vznášející se nafukovací prase pomalované Davidovou hvězdou nebo bombardéry, které na velkoplošných obrazovkách shazují místo pum křesťanské kříže a symboly prohnilého kapitalismu – znaky dolaru, trojcípé hvězdy Mercedesu nebo písmena M z loga McDonald's –, ale i srpy a kladiva jako důkaz, že umělec si je vědom dějinných posunů v politickém diskursu.
To, že kořeny skutečného zla je třeba hledat na východ od Západu, Watersovi nedošlo ani po 24. únoru loňského roku, kdy se kágébácká zrůda v Kremlu rozhodla brutálně napadnout Ukrajinu. V září se Waters už dál nemohl dívat na to, jak krvežízniví kapitalisté protahují "vyprovokovanou válku" dodávkami zbraní Kyjevu, a podal si žádost o mír. Adresoval ji, jak jinak, manželce ukrajinského prezidenta Oleně Zelenské, která měla svému muži domluvit, aby s Putlerem usedl k jednacímu stolu a uzavřel s ním příměří. (Dovede si Mr. Waters představit, že by Churchill v roce 1940 zatelefonoval do Berlína a řekl: "Pane Hitler, tak jo, přenecháme vám Wales a některý z britských ostrovů v Lamanšském průlivu, jen nám sem prosím už neházejte ty bomby."? Jistě si také vzpomene, že ministerský předseda tehdy Britům slíbil krev, pot a slzy.) Waterse pak i mnoho jeho dřívějších fanoušků upozornilo, že s mírovou výzvou měl začít ne u oběti, ale u agresora – a on je sice opožděně, ale přece vyslyšel. Řádky určené válečnému zločinci na prezidentském stolci v Moskvě jako by mu ze záhrobí nadiktoval Neville Chamberlain.
Mnichovanskými apely a důvěrou vkládanou do agresora coby mírotvorce Waters jen dokazuje, že není schopen prohlédnout podlou čekistickou náturu kremelských vládců. V tom ho neomlouvá ani fakt, že nežil v takzvaném socialistickém táboře a nemá přímou zkušenost s "bratrskou pomocí", kterou Sověti v minulosti poskytovali svým vazalům. Jak může krajan George Orwella netušit, že Putin po krachu blitzkriegu u Kyjeva v prvních týdnech konfliktu a zjištění, že mu Ukrajinci bez boje nedají nic, co by mohl vydávat za své vítězství, potřebuje stejně jako Velký Bratr v románu 1984 vést nekonečnou válku, neboť jen ona ho udrží u moci? Možná by si Waters měl pořádně přečíst i Mitrochinův archiv a knihu Putin – muž bez tváře ruské exilové novinářky Mashy Gessenové, aby pochopil, k jaké svoloči se přilísává.
Kreml nepochybně zajásal nad tím, že se mu nabízí užitečný idiot velmi zvučného jména, a letos v únoru uspořádal vystoupení soudruha Waterse na půdě Rady bezpečnosti OSN. Šedinami obrostlý rocker v tvídovém saku na úvod videokonference označil ruský vpád na Ukrajinu za nezákonný, ale dál už jen papouškoval kremelské báchorky: válku prý Moskvě vnutil Západ porušením slibu nerozšiřovat NATO směrem na východ (Aby bylo jasno: neexistuje jediný mezinárodní dokument s právně vymahatelným závazkem Spojených států či jiné západní země k něčemu takovému, i když je možné, že v euforii po pádu Berlínské zdi padaly v kuloárech z úst západních politiků jisté přísliby. Hanebně podvedená se zato může cítit Ukrajina, která se po rozpadu Sovětského svazu vzdala jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky. K respektování její územní celistvosti v rozsahu tehdy platných hranic, nezávislosti a svrchovanosti se podpisem tzv. Budapešťského memoranda v roce 1994 zavázalo vedle USA a Británie také Rusko.) a revoluční Majdan, který v roce 2014 smetl proruského prezidenta Viktora Janukovyče, byl nezákonným pučem, osvobozujícím Moskvu od povinnosti dodržovat jakékoli úmluvy týkající se Ukrajiny.
Barbarská ruská invaze ještě prohloubila dávné příkopy mezi Watersem a oběma žijícími členy jeho bývalé kapely. Kytarista a zpěvák David Gilmour a bubeník Nick Mason vydali loni v dubnu první novinku Pink Floyd po bezmála 30 letech, inspirovanou hrdinským bojem Ukrajinců. Základem skladby Hey, Hey, Rise Up (Hej, hej, povstaň) je videoklip zpěváka kyjevské kapely Boombox Andrije Chlyvňuka, který místo vysněného turné po Americe oblékl uniformu a šel bránit vlast. Na jeho nahrávku s ukrajinskou lidovou písní Červená kalina, vystavenou na instagramu, Gilmoura upozornila jeho ukrajinská snacha a oba "floydi" k ní vymysleli a přimíchali své instrumentální party. Waters jejich počin na podporu Ukrajiny označil za "bezobsažné mávání modrožlutou vlajkou" a ukrajinské dívce Alině, s níž si od začátku války mailoval, vysvětlil: "Já v tomhle konfliktu nebudu vztyčovat žádnou vlajku – ani ukrajinskou, ani ruskou, ani americkou."
Dnes a zítra můžeme v Praze tu modrožlutou pozvednout za něj. Pozítří už povlaje sama.
Слава Україні!
Dnes a zítra můžeme v Praze tu modrožlutou pozvednout za něj. Pozítří už povlaje sama.
Слава Україні!
█ CENZOR.CZ █
(Petr Nosálek)
(Petr Nosálek)
