Gentle Giant
█ CENZOR.CZ █ čtvrtek 17.08.2023, 23:23
Milý Jiří,
už skoro dvacet let ze mě tu a tam ukápne, že dva nejkrásnější novinářské roky jsem prožil v redakci Rocku & Popu. Ne každý mi to asi věří – a podle toho, co tvrdíš v knize Kritik bez konzervatoře, ani Ty ne. Ale jen jednou jsem si připadal, jako bych se rouhavě uřekl. Bylo to nedlouho po mém přestupu do české redakce BBC v Londýně. Jako dnes vidím pozdvižená obočí svých českých i britských kolegů a slyším jejich výchovná mlčení. Cože? Ten pořád ještě elév si dost neváží toho, že může být mezi námi?
Inu, vážil jsem si a velmi vážím dodnes. Ale marná sláva, to porevolučně třeskuté prolnutí dějinné doby i místa, spřízněných lidí a dříve nepředstavitelných pracovních možností (lze-li přívlastek "pracovní" vůbec spojovat s bohémským chaosem v R & P) potom opravdu nepřekonal ani dlouhodobý pobyt v tak rockujícím městě, jako je
Londýn, a zaměstnání v tak úctyhodné korporaci, jako je BBC.
"Mým šéfredaktorem v Rocku & Popu byl Jiří Černý, víte?" zahlásil jsem přímočaře do rozpačitého ticha na chodbě Bush House, tak trochu i v narážce na své nevalné mínění o tehdejším prozatímním šéfovi české sekce BBC, čerstvě oddělené od té původní, československé. Moji Londýňané, tedy aspoň ti čeští, mi snad rozuměli: starší generace redaktorů znala Tvé rozhlasové Houpačky z šedesátých let a řadu mých mladších londýnských kolegů jsi v letech před Listopadem doma v Československu svými pořady a texty ovlivňoval, utvářel, nasměrovával podobně jako mě.
Stále tu však bylo několik Britů, kteří rozumět nemohli. Jeden z nich, excelentní zvukař BBC a amatérský dýdžej Richard, se zeptal: "Who is Jiri Cerny?"
Slovní krajinkář ve mně se už už chystal vymalovat tvůj portrét i s autorskou legendou pro anglicky mluvící posluchačstvo: Jak mě v čase dětství těsně minuly tvé Houpačky, jimiž jsi předběhl éru slavného diskžokeje Johna Peela v britských rádiích... Jak jsi mě začátkem 70. let poprvé uhranul jazykově vycizelovanou recenzí pražského koncertu Marka Grechuty s kapelou Anawa (coby rozený Šlonzák s částečně polskými kořeny jsem si až do té doby naivně myslel, že mám v Čechách na Grechutu objevitelský monopol, a Tvůj článek v Melodii mě zasáhl i jako zvláštní
případ jungovské synchronicity)... Jak jsi mě ve vrcholném období art-rocku Na jedné ze svých antidiskoték zblbnul do alba Close to the Edge skupiny Yes tak, že jsem s ním strávil celé prázdniny roku 1974 a ještě o čtyři léta později žádal úředníky národního výboru, aby mi na svatbě z desky zahráli skladbu And You And I – samozřejmě marně... Jak jsi mě zasvěceným komentářem k prvnímu albu Sex Pistols donutil přemýšlet i o nehudebních kontextech hudby, která mě sama o sobě, aspoň zpočátku, moc nebrala... Jak jsi v novovlnných letech druhé, hudební normalizace v Československu pozvedal upadající morálku neúhybností svých názorů na muziku i politiku... Jak si mě v pětaosmdesátém po koncertu Live Aid nepřímo přiměl k prvním publicistickým pokusům… A jak se po sametovém big bangu naše dráhy proťaly v redakci Rocku & Popu, odkud jsem po oněch dvou nezapomenutelných letech vzal novinářskou dráhu do Londýna.
Nic z toho jsem však anglickým kolegům v BBC neřekl. Zalekl jsem se, že mé zážitky jsou nesdělitelné, a odpověď na Richardovu otázku jsem zestručnil do slovní jednotažky: "Jiří Černý je něco jako váš John Peel, ale o hlavu vyšší, s větším mimohudebním rozhledem a přesahem, možná i brilantnější stylista. Kdyby byla jeho mateřštinou angličtina, asi bych vám teď nemusel nic vysvětlovat."
"So he is a gentle giant," opáčil zvukař typickou slovní hříčkou Angličana. [Gentle Giant byla britská rocková kapela, která působila v 70. letech a patřila k předním představitelům tzv. progresivního rocku - pozn. PN.]
"Jestli tam máš malá 'g', tak jsi hodně blízko," uzavřel jsem naši debatu.
Zhruba rok nato jsi přijel do Londýna a já měl tu čest povídat si s tebou ve vysílání BBC. Když jsme vešli do studia, znovu jsem si vzpomněl na C. G. Junga: za sklem v režii totiž seděl peelovec Richard, na kterého to odpoledne náhodou vyšla zvukařská služba. Už si nevzpomínám, o čem jsme my dva spolu mluvili. Vím jen, že jsi zahrál i Jeffa Buckleyho, jehož hlas byl pro mě zjevením.
Po vysílání za mnou přišel Richard a nedvojsmyslně řekl: "I didn´t understand a single word, but it was easy to guess who your guest was." [Nerozuměl jsem jedinému slovu, ale nebylo těžké uhádnout, kdo je tvým hostem.]
"Yes, the gentle giant," potvrdil jsem. "Here's the genesis." [Ano, vlídný obr. Řeknu ti jeho genezi.]
A odvyprávěl jsem mu celý ten progresivně rockový příběh.
---
Dnes Ti chci i za Tvého anglického příznivce Richarda Fitzpatricka, který už několik let žije s americkou manželkou ve Spojených státech, popřát Many Happy Returns. A za všechny tuzemce, které stále ovlivňuješ, utváříš, nasměrováváš, dodat: Děkuji.
Mám pocit, že v této době chybíš všude, kde nejsi, skoro ještě víc než tehdy.
Petr Nosálek
(příspěvek do sborníku Po stopách Velkého Mokasína, vydaného v roce 2011 k 75. narozeninám Jiřího Černého)
už skoro dvacet let ze mě tu a tam ukápne, že dva nejkrásnější novinářské roky jsem prožil v redakci Rocku & Popu. Ne každý mi to asi věří – a podle toho, co tvrdíš v knize Kritik bez konzervatoře, ani Ty ne. Ale jen jednou jsem si připadal, jako bych se rouhavě uřekl. Bylo to nedlouho po mém přestupu do české redakce BBC v Londýně. Jako dnes vidím pozdvižená obočí svých českých i britských kolegů a slyším jejich výchovná mlčení. Cože? Ten pořád ještě elév si dost neváží toho, že může být mezi námi?
Inu, vážil jsem si a velmi vážím dodnes. Ale marná sláva, to porevolučně třeskuté prolnutí dějinné doby i místa, spřízněných lidí a dříve nepředstavitelných pracovních možností (lze-li přívlastek "pracovní" vůbec spojovat s bohémským chaosem v R & P) potom opravdu nepřekonal ani dlouhodobý pobyt v tak rockujícím městě, jako je
Londýn, a zaměstnání v tak úctyhodné korporaci, jako je BBC.
"Mým šéfredaktorem v Rocku & Popu byl Jiří Černý, víte?" zahlásil jsem přímočaře do rozpačitého ticha na chodbě Bush House, tak trochu i v narážce na své nevalné mínění o tehdejším prozatímním šéfovi české sekce BBC, čerstvě oddělené od té původní, československé. Moji Londýňané, tedy aspoň ti čeští, mi snad rozuměli: starší generace redaktorů znala Tvé rozhlasové Houpačky z šedesátých let a řadu mých mladších londýnských kolegů jsi v letech před Listopadem doma v Československu svými pořady a texty ovlivňoval, utvářel, nasměrovával podobně jako mě.
Stále tu však bylo několik Britů, kteří rozumět nemohli. Jeden z nich, excelentní zvukař BBC a amatérský dýdžej Richard, se zeptal: "Who is Jiri Cerny?"
Slovní krajinkář ve mně se už už chystal vymalovat tvůj portrét i s autorskou legendou pro anglicky mluvící posluchačstvo: Jak mě v čase dětství těsně minuly tvé Houpačky, jimiž jsi předběhl éru slavného diskžokeje Johna Peela v britských rádiích... Jak jsi mě začátkem 70. let poprvé uhranul jazykově vycizelovanou recenzí pražského koncertu Marka Grechuty s kapelou Anawa (coby rozený Šlonzák s částečně polskými kořeny jsem si až do té doby naivně myslel, že mám v Čechách na Grechutu objevitelský monopol, a Tvůj článek v Melodii mě zasáhl i jako zvláštní
případ jungovské synchronicity)... Jak jsi mě ve vrcholném období art-rocku Na jedné ze svých antidiskoték zblbnul do alba Close to the Edge skupiny Yes tak, že jsem s ním strávil celé prázdniny roku 1974 a ještě o čtyři léta později žádal úředníky národního výboru, aby mi na svatbě z desky zahráli skladbu And You And I – samozřejmě marně... Jak jsi mě zasvěceným komentářem k prvnímu albu Sex Pistols donutil přemýšlet i o nehudebních kontextech hudby, která mě sama o sobě, aspoň zpočátku, moc nebrala... Jak jsi v novovlnných letech druhé, hudební normalizace v Československu pozvedal upadající morálku neúhybností svých názorů na muziku i politiku... Jak si mě v pětaosmdesátém po koncertu Live Aid nepřímo přiměl k prvním publicistickým pokusům… A jak se po sametovém big bangu naše dráhy proťaly v redakci Rocku & Popu, odkud jsem po oněch dvou nezapomenutelných letech vzal novinářskou dráhu do Londýna.
Nic z toho jsem však anglickým kolegům v BBC neřekl. Zalekl jsem se, že mé zážitky jsou nesdělitelné, a odpověď na Richardovu otázku jsem zestručnil do slovní jednotažky: "Jiří Černý je něco jako váš John Peel, ale o hlavu vyšší, s větším mimohudebním rozhledem a přesahem, možná i brilantnější stylista. Kdyby byla jeho mateřštinou angličtina, asi bych vám teď nemusel nic vysvětlovat."
"So he is a gentle giant," opáčil zvukař typickou slovní hříčkou Angličana. [Gentle Giant byla britská rocková kapela, která působila v 70. letech a patřila k předním představitelům tzv. progresivního rocku - pozn. PN.]
"Jestli tam máš malá 'g', tak jsi hodně blízko," uzavřel jsem naši debatu.
Zhruba rok nato jsi přijel do Londýna a já měl tu čest povídat si s tebou ve vysílání BBC. Když jsme vešli do studia, znovu jsem si vzpomněl na C. G. Junga: za sklem v režii totiž seděl peelovec Richard, na kterého to odpoledne náhodou vyšla zvukařská služba. Už si nevzpomínám, o čem jsme my dva spolu mluvili. Vím jen, že jsi zahrál i Jeffa Buckleyho, jehož hlas byl pro mě zjevením.
Po vysílání za mnou přišel Richard a nedvojsmyslně řekl: "I didn´t understand a single word, but it was easy to guess who your guest was." [Nerozuměl jsem jedinému slovu, ale nebylo těžké uhádnout, kdo je tvým hostem.]
"Yes, the gentle giant," potvrdil jsem. "Here's the genesis." [Ano, vlídný obr. Řeknu ti jeho genezi.]
A odvyprávěl jsem mu celý ten progresivně rockový příběh.
---
Dnes Ti chci i za Tvého anglického příznivce Richarda Fitzpatricka, který už několik let žije s americkou manželkou ve Spojených státech, popřát Many Happy Returns. A za všechny tuzemce, které stále ovlivňuješ, utváříš, nasměrováváš, dodat: Děkuji.
Mám pocit, že v této době chybíš všude, kde nejsi, skoro ještě víc než tehdy.
Petr Nosálek
(příspěvek do sborníku Po stopách Velkého Mokasína, vydaného v roce 2011 k 75. narozeninám Jiřího Černého)
