Balkan Insight: Proč Rusko toleruje Srbsku dodávky zbraní na Ukrajinu?
středa 17.07.2024, 05:44
Srbský prezident Aleksandar Vučić.
Moskva raději ignoruje, že se k ní "srbští přátelé" příležitostně otočí zády, neboť vztahy se Srbskem považuje za zásadní pro udržení zdání, že má na Balkáně vliv. Uvedl to server Balkan Insight. Podle něj na tom nic nezměnila ani nedávná zjištění deníku The Financial Times, že Srbsko nepřímo dodalo Ukrajině výzbroj v hodnotě 800 milionů eur (19,9 miliardy korun).
Srbské dodávky na Ukrajinu byly překvapením dvojnásob. Nejenže nejvíce proruská země Evropy, která se odmítá připojit k jakýmkoliv sankcím proti Moskvě, dodala zbraně úhlavnímu nepříteli Ruska, ale Kreml navíc tuto záležitost jednoduše zametl pod koberec.
Dokonce ani ti nejzarytější propagandisté v Moskvě neodsoudili srbského prezidenta Aleksandara Vučiče, který opět prokázal schopnost udržet si přízeň Kremlu.
Vučičův úspěch je na pováženou s ohledem na to, že od začátku invaze na Ukrajinu obětovala Moskva stará spojenectví a partnerství ve prospěch vojenského vítězství nad Ukrajinou.
Rusko raději opustilo svého spojence Arménii, než aby se postavilo Ázerbájdžánu a uvolnilo síly z ukrajinské fronty. Dlouholeté partnerství s Izraelem skončilo výměnou za íránské bezpilotní letouny. Jižní Korea otálela s připojením se k protiruským sankcím - ale Moskva dobré vztahy vmžiku obětovala a místo toho zvolila munici ze Severní Koreje.
Bělehrad může Moskvě nabídnout mnohem méně než Jižní Korea nebo Izrael, jeho příspěvek ukrajinskému válečnému úsilí se ale ukázal jako docela významný. Jistě, dodávky zbraní ze Srbska byly komerční a uskutečnily se nepřímo prostřednictvím států NATO, ale co se týče samotné hodnoty, představují větší pomoc, než jakou poskytl kterýkoliv ze tří pobaltských států nebo takoví velcí podporovatelé Kyjeva, jako jsou Španělsko nebo Chorvatsko.
Srbské granáty přímo podkopávají ruské úsilí o vyčerpání ukrajinských zásob, nemluvě o zabíjení ruských vojáků. Sám Vučić potvrdil rozsah dodávek a zároveň nonšalantně prohlásil, že totožnost konečného uživatele ho nezajímá - jako by například Česká republika mohla nyní nakupovat granáty pro někoho jiného než pro Ukrajinu.
Rusko ani tehdy nereagovalo. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov na dotaz ohledně této záležitosti zamumlal, že se o ní bude jednat s "našimi srbskými přáteli". Mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová věc nezmínila ani ve svých pravidelných slovních výpadech proti skutečným i domnělým nepřátelům Ruska.
Náměstek ruského ministra zahraničí Alexandr Gruško během své návštěvy Bělehradu začátkem července otázku dodávek srbských zbraní na Ukrajinu rovněž pominul, alespoň na veřejnosti. Ruské velvyslanectví v Bělehradě se dokonce snažilo vyvrátit spekulace médií, že během Gruškova setkání se srbskými představiteli vznikly neshody.
Moskva nebyla zprávou ohromena natolik, aby nevěděla, jak reagovat. Dodávky zbraní ze Srbska na Ukrajinu byly veřejným tajemstvím přinejmenším od začátku roku 2023, kdy do médií unikly první útržky informací. Moskva tehdy přislíbila, že se záležitostí bude zabývat, nicméně Vučiće dodnes chválí jako drahého přítele a spolehlivého partnera.
Nezvyklá zdrženlivost Ruska je důsledkem způsobu, jakým Vučić vede vztahy své země s Ruskem. Srbský vůdce, který sám pochází z temného světa postkomunistické politiky, dobře ví, že ruská politika není utvářena abstraktními národními zájmy, ale konstelací osobních záměrů jejích hodnostářů. Takže místo snahy zalíbit se Rusku jako celku je mnohem výhodnější pěstovat si přátele a umlčet kritiky uvnitř režimu.
Dokonce ani válka na Ukrajině a následná izolace Ruska od Evropy nedokázaly zastavit Vučičovo navazování kontaktů v Moskvě. Navenek by vypadalo špatně, kdyby se Vučić setkal s Putinem nebo mu dokonce zavolal, nicméně osobní kontakty mezi představiteli obou zemí jsou nadále četné. Když nemůže Vučić, na různé dveře v Moskvě klepe jeho věrný poskok Aleksandar Vulin, aby udržel Bělehrad v přízni těch správných lidí.
Během svého působení ve funkcích ministra obrany, ministra vnitra a šéfa hlavní srbské zpravodajské služby BIA si Vulin vytvořil natolik úzké vztahy s šéfy ruských bezpečnostních složek, že se v červenci 2023 dostal na sankční seznam Spojených států, což v listopadu vedlo k jeho dočasnému odvolání.
Následujících pět měsíců strávil jako soukromá osoba, ale i bez oficiálního statusu v tomto období podnikl až tři cesty do Ruska, při nichž se setkal s tehdejším tajemníkem ruské bezpečnostní rady Nikolajem Patruševem (dvakrát), šéfem zahraniční rozvědky SVR Sergejem Naryškinem (dvakrát) a šéfem Federální bezpečnostní služby FSB Alexandrem Bortnikovem.
Po Vulinově návratu do srbské vlády v květnu letošního roku jeho první návštěva v nové funkci vicepremiéra pro spolupráci se zeměmi BRICS směřovala nepřekvapivě do Moskvy. Tam se setkal s novým tajemníkem ruské bezpečnostní rady Sergejem Šojguem, ministrem vnitra Vladimirem Kolokolcevem a dalšími vysoce postavenými bezpečnostními a zahraničněpolitickými představiteli.
Bez ohledu na Vulinovy formální funkce zůstává jeho mise stejná: Navazovat osobní vztahy s významnými členy ruských silových struktur, zahrnovat je otevřenými lichotkami a přesvědčit je, že Vučić je tím nejlepším spojencem, jakého může Moskva na Balkáně mít.
Narativ je takový, že ano, Bělehrad občas skutečně musí podnikat protiruské kroky, ale je to Západ, kdo je Srbsku vnucuje, aby je později zveřejnil a zkalil věčné rusko-srbské přátelství. Moskva by se do této pasti Západu neměla nechat chytit.
Rusku to vyhovuje. Nejen kvůli lichotkám Bělehradu, ale také proto, že chápe, že Vulin má pravdu. Vučić je skutečně nejlepší dostupnou možností, jak udržet zdání ruského vlivu na Balkáně. Do pěstování proruských nálad investoval tolik, že se nyní nemůže této závislosti na PR snadno zbavit, protože by to mohlo podkopat jeho domácí podporu.
Bez Vučičova nacionalistického režimu, jeho propagandistické mašinérie a pomahačů v sousedních zemích se může celá pochybná struktura známá jako "Rusko na Balkáně" rozpadnout a odhalit, jak mizivý je skutečný vliv Moskvy v regionu.
Pro Kreml je snazší čelit zlu, které zná. Dokonce kárá své vlastní podřízené za to, že kritizovali Vučiče. Současné mlčení obvykle prostořeké Zacharovové pramení z epizody v roce 2020, kdy se musela ona, a dokonce i sám Putin, Vučičovi omluvit za své "nevhodné" vtipy o jeho návštěvě Washingtonu. Tentokrát se musel veřejně omluvit ruský propagandista Sergej Mardan za to, že se na Vučiče obořil kvůli dodávkám srbských zbraní na Ukrajinu.
Mýtus o věčném rusko-srbském přátelství má i nadále nejvyšší hodnotu - a západní, ani domácí "provokace" jej nesmějí poškodit.
Zdroj: ČTK
Srbské dodávky na Ukrajinu byly překvapením dvojnásob. Nejenže nejvíce proruská země Evropy, která se odmítá připojit k jakýmkoliv sankcím proti Moskvě, dodala zbraně úhlavnímu nepříteli Ruska, ale Kreml navíc tuto záležitost jednoduše zametl pod koberec.
Dokonce ani ti nejzarytější propagandisté v Moskvě neodsoudili srbského prezidenta Aleksandara Vučiče, který opět prokázal schopnost udržet si přízeň Kremlu.
Vučičův úspěch je na pováženou s ohledem na to, že od začátku invaze na Ukrajinu obětovala Moskva stará spojenectví a partnerství ve prospěch vojenského vítězství nad Ukrajinou.
Rusko raději opustilo svého spojence Arménii, než aby se postavilo Ázerbájdžánu a uvolnilo síly z ukrajinské fronty. Dlouholeté partnerství s Izraelem skončilo výměnou za íránské bezpilotní letouny. Jižní Korea otálela s připojením se k protiruským sankcím - ale Moskva dobré vztahy vmžiku obětovala a místo toho zvolila munici ze Severní Koreje.
Bělehrad může Moskvě nabídnout mnohem méně než Jižní Korea nebo Izrael, jeho příspěvek ukrajinskému válečnému úsilí se ale ukázal jako docela významný. Jistě, dodávky zbraní ze Srbska byly komerční a uskutečnily se nepřímo prostřednictvím států NATO, ale co se týče samotné hodnoty, představují větší pomoc, než jakou poskytl kterýkoliv ze tří pobaltských států nebo takoví velcí podporovatelé Kyjeva, jako jsou Španělsko nebo Chorvatsko.
Srbské granáty přímo podkopávají ruské úsilí o vyčerpání ukrajinských zásob, nemluvě o zabíjení ruských vojáků. Sám Vučić potvrdil rozsah dodávek a zároveň nonšalantně prohlásil, že totožnost konečného uživatele ho nezajímá - jako by například Česká republika mohla nyní nakupovat granáty pro někoho jiného než pro Ukrajinu.
Rusko ani tehdy nereagovalo. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov na dotaz ohledně této záležitosti zamumlal, že se o ní bude jednat s "našimi srbskými přáteli". Mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová věc nezmínila ani ve svých pravidelných slovních výpadech proti skutečným i domnělým nepřátelům Ruska.
Náměstek ruského ministra zahraničí Alexandr Gruško během své návštěvy Bělehradu začátkem července otázku dodávek srbských zbraní na Ukrajinu rovněž pominul, alespoň na veřejnosti. Ruské velvyslanectví v Bělehradě se dokonce snažilo vyvrátit spekulace médií, že během Gruškova setkání se srbskými představiteli vznikly neshody.
Moskva nebyla zprávou ohromena natolik, aby nevěděla, jak reagovat. Dodávky zbraní ze Srbska na Ukrajinu byly veřejným tajemstvím přinejmenším od začátku roku 2023, kdy do médií unikly první útržky informací. Moskva tehdy přislíbila, že se záležitostí bude zabývat, nicméně Vučiće dodnes chválí jako drahého přítele a spolehlivého partnera.
Nezvyklá zdrženlivost Ruska je důsledkem způsobu, jakým Vučić vede vztahy své země s Ruskem. Srbský vůdce, který sám pochází z temného světa postkomunistické politiky, dobře ví, že ruská politika není utvářena abstraktními národními zájmy, ale konstelací osobních záměrů jejích hodnostářů. Takže místo snahy zalíbit se Rusku jako celku je mnohem výhodnější pěstovat si přátele a umlčet kritiky uvnitř režimu.
Dokonce ani válka na Ukrajině a následná izolace Ruska od Evropy nedokázaly zastavit Vučičovo navazování kontaktů v Moskvě. Navenek by vypadalo špatně, kdyby se Vučić setkal s Putinem nebo mu dokonce zavolal, nicméně osobní kontakty mezi představiteli obou zemí jsou nadále četné. Když nemůže Vučić, na různé dveře v Moskvě klepe jeho věrný poskok Aleksandar Vulin, aby udržel Bělehrad v přízni těch správných lidí.
Během svého působení ve funkcích ministra obrany, ministra vnitra a šéfa hlavní srbské zpravodajské služby BIA si Vulin vytvořil natolik úzké vztahy s šéfy ruských bezpečnostních složek, že se v červenci 2023 dostal na sankční seznam Spojených států, což v listopadu vedlo k jeho dočasnému odvolání.
Následujících pět měsíců strávil jako soukromá osoba, ale i bez oficiálního statusu v tomto období podnikl až tři cesty do Ruska, při nichž se setkal s tehdejším tajemníkem ruské bezpečnostní rady Nikolajem Patruševem (dvakrát), šéfem zahraniční rozvědky SVR Sergejem Naryškinem (dvakrát) a šéfem Federální bezpečnostní služby FSB Alexandrem Bortnikovem.
Po Vulinově návratu do srbské vlády v květnu letošního roku jeho první návštěva v nové funkci vicepremiéra pro spolupráci se zeměmi BRICS směřovala nepřekvapivě do Moskvy. Tam se setkal s novým tajemníkem ruské bezpečnostní rady Sergejem Šojguem, ministrem vnitra Vladimirem Kolokolcevem a dalšími vysoce postavenými bezpečnostními a zahraničněpolitickými představiteli.
Bez ohledu na Vulinovy formální funkce zůstává jeho mise stejná: Navazovat osobní vztahy s významnými členy ruských silových struktur, zahrnovat je otevřenými lichotkami a přesvědčit je, že Vučić je tím nejlepším spojencem, jakého může Moskva na Balkáně mít.
Narativ je takový, že ano, Bělehrad občas skutečně musí podnikat protiruské kroky, ale je to Západ, kdo je Srbsku vnucuje, aby je později zveřejnil a zkalil věčné rusko-srbské přátelství. Moskva by se do této pasti Západu neměla nechat chytit.
Rusku to vyhovuje. Nejen kvůli lichotkám Bělehradu, ale také proto, že chápe, že Vulin má pravdu. Vučić je skutečně nejlepší dostupnou možností, jak udržet zdání ruského vlivu na Balkáně. Do pěstování proruských nálad investoval tolik, že se nyní nemůže této závislosti na PR snadno zbavit, protože by to mohlo podkopat jeho domácí podporu.
Bez Vučičova nacionalistického režimu, jeho propagandistické mašinérie a pomahačů v sousedních zemích se může celá pochybná struktura známá jako "Rusko na Balkáně" rozpadnout a odhalit, jak mizivý je skutečný vliv Moskvy v regionu.
Pro Kreml je snazší čelit zlu, které zná. Dokonce kárá své vlastní podřízené za to, že kritizovali Vučiče. Současné mlčení obvykle prostořeké Zacharovové pramení z epizody v roce 2020, kdy se musela ona, a dokonce i sám Putin, Vučičovi omluvit za své "nevhodné" vtipy o jeho návštěvě Washingtonu. Tentokrát se musel veřejně omluvit ruský propagandista Sergej Mardan za to, že se na Vučiče obořil kvůli dodávkám srbských zbraní na Ukrajinu.
Mýtus o věčném rusko-srbském přátelství má i nadále nejvyšší hodnotu - a západní, ani domácí "provokace" jej nesmějí poškodit.
Zdroj: ČTK