Zahynula při rozdávání chleba, další kvůli mině, připomíná web padlé Ukrajinky

Čtyři Ukrajinky, které položily život za vlast ve válce s Ruskem: zleva Viktorija Jaryšková (39), Viktorija Kijaščenková (38), Ilona Kurovská (45) a Valentyna Pušyčová (41).

Jednačtyřicetiletá Valentyna Pušyčová z Kyjeva byla zastřelena 27. února 2022 u města Brovary v Kyjevské oblasti, když jela vyzvednout raněného obránce. Pětačtyřicetiletá Ilona Kurovská zahynula 24. března 2022 při distribuci humanitární pomoci nedaleko Buče, když její auto najelo na minu. Devětatřicetiletou Viktoriju Jaryškovou zabilo ruské ostřelování Chersonu 15. prosince 2022, rozdávala tehdy chléb místním lidem. Osmatřicetiletá Viktorija Kijaščenková přišla o život v budově, na kterou dopadla ruská bomba. Píše to dnes server Ukrajinska pravda, jenž přibližuje osudy některých žen, které se zapojily do ukrajinského odporu vůči ruské invazi. Text pro ukrajinský list připravil tým projektu Platforma paměti Memorial, jenž přibližuje konkrétní osudy lidí, jejichž životy si vyžádala ruská invaze na Ukrajinu.

Valentyna Pušyčová s dcerou.

Valentyna Pušyčová se vzdala práce manažerky v mezinárodní dopravní společnosti, vstoupila do ukrajinských ozbrojených sil a od roku 2016 zachraňovala raněné vojáky z frontové linie, píše Ukrajinska pravda. Rusko zahájilo plnou invazi na Ukrajinu loni v únoru, na východě země se však boje odehrávaly už od roku 2014, kdy tam vypuklo Moskvou podporované povstání proruských separatistů. "Řekla, že tam bude užitečnější než v Kyjevě. Každý den si povídala s dcerou - té bylo tehdy deset let," vypráví Valentynina matka Nina Berenoková.

Její dcera sloužila v 72. samostatné mechanizované brigádě, přičemž služba ji zavedla do Avdijivky v Doněcké oblasti. Podle svých kolegů uměla organizovat práci a časem převzala povinnosti hlavního zdravotníka praporu.

Valentyna Pušyčová jako vojenská zdravotnice.

Jejím úkolem bylo evakuovat raněné vojáky z nejkritičtějších míst fronty. Společně s řidičem byla schopna nést vojáka na zádech i kilometr a půl, píše se v článku. "Zachránila stovky vynikajících lidí. Mnozí z nich se stali veliteli nebo zástupci velitelů praporů. Bohužel jich hodně bylo zabito poté, co začala plná invaze," uvedla dobrovolnice Oksana Korčynská, která sloužila s Pušyčovou.

Ta se v roce 2018 rozhodla absolvovat důstojnický kurs a prodloužit smlouvu s armádou. Korčynská se jí to prý snažila rozmluvit s tím, že bude lepší, když bude trávit čas s dcerou. Pušyčová však chtěla sloužit v armádě, dokud to bude možné. Její matka s ní naposledy mluvila loni tři dny po začátku ruské invaze. A hodinu předtím, než se její dcera dostala po cestě k raněnému vojákovi u Brovar pod palbu a společně s řidičem zahynula. O něco později jí zavolala Valentynina dcera. Telefon však zvedli její kolegové a řekli, že matka nežije.

Ilona Kurovská na snímku ze Silvestra roku 2021.

Ilona Kurovská vystudovala historii na národní univerzitě Tarase Ševčenka v Kyjevě, později také ekonomii a 1. února 2022 získala doktorát v oblasti mezinárodního práva. V posledním roce svého života stála v čele legislativního institutu ukrajinského parlamentu, stojí v článku. "Chtěla adoptovat dítě. Plánovala se sejít s naší společnou kamarádkou, která měla s adopcí zkušenosti, aby se zeptala, jak to funguje," vypráví Valentyna Osadčová, kamarádka Kurovské, která se zároveň svěřila, že přítelkyně jí pomohla uniknout domácímu násilí.

Ilona Kurovská.

Ráno 24. února 2022 však do země vtrhla ruská armáda. Kurovská podle Ukrajinské pravdy během prvního dne přijela do vsi Klavdijevo-Tarasove, kde jako dítě trávila hodně času u svých prarodičů. Čtvrtý den, když už Rusové obec okupovali, organizovala územní obranu, uvádí článek, podle něhož také doprovázela civilisty, kteří přes pole a lesy obsazené území opouštěli. "Kuchyně byla naším velitelstvím a vysílačky fungovaly nepřetržitě. Dům se otřásal výbuchy, nebyla tam voda ani elektřina. Požádala jsem dceru, aby odešla, protože to bylo děsivé," vzpomíná její matka Iryna Kurovská. "Rázně to odmítla: 'Já tě dostanu ven, ale co se týče mě, tohle je moje práce'. Samozřejmě jsem zůstala také," popsala matka.

S dcerou hovořila naposledy 21. března 2022, když se chystala rozvážet léky a dětskou výživu obyvatelům vsi. "Pamatuji si to jasně: než nastoupila do auta, pokřižovala se a pronesla modlitbu. Pak už se mi neozvala," vypráví matka Kurovské. Později se ukázalo, že 24. března najelo auto Ilony Kurovské na minu. Ukrajinští bojovníci její tělo našli 2. dubna, po osvobození Kyjevské oblasti. V autě s ní zahynul čtyřiadvacetiletý dobrovolník. Než zemřela, snažila se mu dát škrtidlo, aby ho zachránila.

Viktorija Jaryšková aktivně pomáhala lidem v Chersonu.

Viktorija Jaryšková se před válkou věnovala malbě na dřevo, živila se výrobou a prodejem suvenýrů, vedla workshopy v místním historickém středisku a dílny v místní škole. Podle svých přátel snila o vlastním podnikání. Když Cherson na jaře loňského roku obsadila ruská armáda, Jaryšková podle Ukrajinské pravdy odmítla spolupracovat s okupačním režimem a pracovala jako dobrovolnice v chersonské pobočce Červeného kříže. Dobrovolníci například z území kontrolovaných Ukrajinou dováželi léky, od ukrajinských výrobců nakupovali jídlo a další zboží a rozdávali je místním.

Na podzim ukrajinská armáda vytlačila ruské invazní síly z Chersonu a Rusové začali město z protějšího břehu řeky Dněpr ostřelovat. Jaryšková se i se svými dětmi přestěhovala do kanceláře Červeného kříže. "Ti, kteří spolu prožili okupaci, už nebyli jen kolegové, ale rodina," uvedla její kamarádka a další dobrovolnice Natalija Šatilovová. "Všichni jsme znali rizika, která jsme podstupovali. Viktorija je znala také, ale byla bojovnice," dodala. Naposledy s přítelkyní mluvila v polovině prosince - hodinu před její smrtí.

Jaryšková jí a další kamarádce stihla dát společnou fotografii v ručně vyrobeném rámu, načež se ženy rozdělily a vydaly za svými úkoly, píše Ukrajinska pravda.

Dárek Viktorije Jaryškové kamarádce - vlastnoručně zarámová společná fotografie.

Viktorija zůstala poblíž kanceláře a rozdávala chleba místním lidem. "Asi po hodině jsem uviděla, že mám spoustu zmeškaných hovorů. Když jsem zavolala zpět kolegyni, řekla: 'Stalo se něco strašného. Byli jsme bombardováni. Viku zabili.' Bohužel neměla na hlavě helmu a utrpěla smrtelné zranění hlavy od střepiny," popisuje Šatilovová. Při ruském útoku tehdy zahynul také starší muž, který čekal ve frontě na chleba. O dvě děti, které po Jaryškové zůstaly, se nyní stará jejich otec.

Viktoriji Kijaščenkovou přivedlo do armády její vlastenectví.

Viktorija Kijaščenková se narodila v Rubižném v Luhanské oblasti. Od dětství ji bavily orientální tance.

Vystudovala Východoukrajinskou národní univerzitu Volodymyra Dala a magisterské studium na Luhanské národní pedagogické univerzitě Tarase Ševčenka. Působila na Rubižanské průmyslové a pedagogické vysoké škole. Tam se seznámila se svým budoucím manželem Olehem Kijaščenkem. Manželé se přestěhovali do Zolotého v Luhanské oblasti, kde Viktorija pracovala jako sociální pracovnice na odborném lyceu.

"Byla vždy veselá a pozitivní. Při každé příležitosti tančila a zpívala. Zároveň byla vytrvalá - všechno muselo být podle jejích představ," vzpomíná její manžel.

Viktorija Kijaščenková s manželem na svatební fotografii.

V říjnu 2020 se Viktorija rozhodla vstoupit do Ozbrojených sil Ukrajiny. Podepsala tříletou smlouvu se 46. samostatnou leteckou mobilní brigádou. Řekla o tom manželovi a pozvala ho na svoji přísahu. Ještě před plnou ruskou invazí začala Viktorija sloužit na kontrolním stanovišti ve Volnovaše.

od listopadu 2020 s Viktorijí sloužila Ljudmyla Kolesničenková a obě ženy se spřátelily. "Byla to vlastenka. Chtěla žít na Ukrajině, ne na Ruskem okupovaném území. Služba pro ni byla také zkouškou vlastních sil," vzpomíná Ljudmyla.

Vojenský režim Viktoriji nedělal potíže. Naopak, vstávala dříve než ostatní, ve čtyři hodiny ráno. Každý den se líčila a upravovala si vlasy - bylo to pro ni důležité. Ráda se učila novým věcem, zejména práci se zbraněmi, takže nikdy nevynechala žádnou přípravu. Bez ohledu na to, jak to bylo fyzicky náročné, plnila rozkazy.

"Musela běhat, tak běhala. Pořád si říkala 'Já se to naučím', 'Já to zvládnu'. Služba jí prospěla - byla ještě hezčí a zlepšila si fyzickou kondici," říká její kamarádka.

Muži v uniformě občas říkali: "Ženské, proč vás vůbec verbují, proč jste sem přišly?". Viktorie jim odpovídala: "A proč jsi sem přišel ty?". Nesnášela aroganci "mazáků", kteří se posmívali nováčkům. Zároveň byla společenská - v brigádě měla mnoho přátel.

Často se vyptávala na dcery své přítelkyně a snila o tom, že jednou bude mít vlastní děti.
V polovině února se Ljudmyla se rozhodla ukončit vojenskou službu, ale s Viktorijí zůstala v kontaktu. "Když začala plná invaze, požádala jsem ji, aby odešla z armády a neriskovala život. Vyprávěla mi, že to bylo velmi děsivé kvůli neustálým náletům a ostřelování. Nabídku odejít ale kategoricky odmítla. Ujistila mě, že zůstane u své jednotky až do konce. Její odvaha mě udivovala," říká Ljudmyla Kolesničenková.

Dne 14. března se kamarádky dohodly, že si zavolají, ale ke spojení už nedošlo. Druhý den ráno spolubojovníci Ljudmyle oznámili, že Viktorija je mrtvá. Na dům, kde přebývali vojáci, shodilo ruské letadlo bombu. Žena zahynula spolu s dalšími pěti spolubojovníky.

Několik minut předtím Viktorija řekla: "Strašně se bojím jít na poštu - po ostřelování z ní zbylo jen málo." Jeden ze spolubojovníků se rozhodl, že půjde místo ní. To mu zachránilo život.

Obránkyni pohřbili na Krasnopilském hřbitově v Dnipru v Aleji slávy.

Viktoriji Kijaščenkové byl posmrtně udělen Řád za odvahu III. stupně.